Markéta Macháčková se transformovala ze zdravotní sestry na úspěšnou zlatnici a podnikatelku, čerpajíc z vášně pro pohodlné šperky a odvahy opustit zaběhnuté profesní cesty. Ze střední školy, kam nastoupila v dospělém věku jí “vyhnala” zastaralost přístupu k “jiným studentům”. Z korporace zase upřednosťňování lidí se znalostí “korporátního chování” před lidmi pracujícími s koncovými zákazníky (zde s osobami s handicapem). A zdravotní sestra? Tato vášeň a toto poslání jí v srdci zůstalo – I dnes na malý úvazek dělá zdravotní sestru. Nemusíme se vzdát všeho, když se rozhodneme jít dělat něco jiného.
Honza Kubíček, bývalý profesionální sportovec, se stal klempířem, využívající svou vášeň a dovednosti k adaptaci na novou profesi v oblasti, kde panuje nedostatek odborníků. Díky hlavnímu sponzorovi, který jej dva roky dopředu upozornil, že se má “o sebe postarat” získal drahocenný čas na svou rekvalifikaci.
Proč to neumíme ve firmách a pak prodáváme naše “outplacement programy”, když nenecháme zaměstnance zapojit se do svého “outplacementu” mnohem dříve? Za dva měsíce rekvalifikace neproběhne! Nevíme to? To není pravda, vedení ve firmách ví často dlooouhoo dopředu, co bude za dva či pět let. Jen se to bojí komunikovat a bojí se toho, že lidé odejdou dříve, než by chtěli ONI – vedení.
Tyto příběhy ukazují, že změna kariéry neznamená ztrátu předchozích zkušeností, ale jejich transformaci v nové kontexty.
Konference také odhalila problémy v přístupech firem k řízení lidských zdrojů, zejména v nedostatečné komunikaci ohrožení pracovních pozic a rigidních náborových procesech. Tomáš Hisem, bývalý horník, přinesl důležité poselství o překonávání předsudků a zastaralých náborových praktik, zdůrazňující schopnosti a potenciál pracovníků 40+. Zde několik jeho hlavních “hlášek”:
Tomáš Hisem a jeho zkušenosti s rekvalifikací a náborem:
„Když se k nám přestěhovala pobočka Úřadu práce, pochopili jsme – po šesti letech – že se něco děje.“
„Po absolvování 3 měsíců přípravy na zkoušky, 4 měsíců studia na vysoké škole a 3 měsíců praxe, nás nikdo nechtěl – neprošli jsme přes náborové pohovory, kde stále byla nepřekonatelná zkušenost „co umíte“ – 24 let v dole. Bez ohledu na délku a místo (VŠ) rekvalifikace.“
Z těchto příběhů plyne, že odvaha přijmout změnu, vášeň pro novou činnost a ochota systematicky a preventivně seučit jsou zásadní pro úspěch v druhé kariéře. Důležitým poselstvím je také potřeba změny přístupu firem k náboru a hodnocení kandidátů, abychom neztráceli talenty kvůli zastaralým procesům a předsudkům.
Pohovory, která nás učí – v mnoha firmách už dávno takto nefungují.
„Napište životopis – sakra já v 18-ti nastoupil do dolů, já neumím psát životopis a co tam mám psát?“
„Jaké jsou Vaše silné a slabé stránky – 24 let jsem fáral, a slabé stránky? Proč bych Vám je říkal? Já chci práci. Neumím mluvit na pohovorech – nikdo mě to neučil.“
Vzkaz personalistům a ředitelům:
Tomáš Hisem: „Nevyhazujte náš potenciál, programuji 6 let front-end a moji kolegové také uspěli. My nemůžeme a nemusíme dělat jenom fyzickou práci – každý nám cpe rekvalifikaci na vysoko-zdvižný vozík. Proč? Dokážeme toho více.“
